Tak na tento závod jsem se připravoval skoro dva roky.
Distance polovičního ironmana budily respekt.

Závod se uskutečnil 10.7.2010 v okolí Olomouce. Start byl na štěrkovně v Náklu. Kolo končilo u hotelu Prachárna a běh probíhal v centru Olomouce a cíl byl zpátky u hotelu. Na startu jsme se měli potkat s Vilémem a Lumírem. Musím říct, že jsem se hodně těšil, protože mě loni přesně 10 dnů před závodem zklátila nemoc. Odpoledne jsem byl běhat, bylo mi super a večer jsem se nezvednul od televize. Borelióza. O tom jak k tomu přistupují v karvinské nemocnici se zmiňovat nebudu. Byl jsem rád za to, že jsem mohl ležet v Porubě. O tom jaké to je, když neudržíte hrnek ani dvěma rukama, že mnohem horší než vstát z postele, je si do ní lehnout se blbě vypráví. Ale co, už je to pryč a můžu zaklepat na dřevo, že jsem se z toho dostal dost dobře. Jinak bych tady nepsal .

Bylo příjemné prohodit před startem pár slov z nejlepším triatletem světa - Petrem Vabrouškem. byly tam i další hvězdy -Matula atd, ale taky hromada dalších, co nepřijeli závodit, ale chtěli to jen zvládnout.

Odstartováno!

Byla mela. Někdo mi zkopnul brýle z tváře
Plavání mě docela bavilo, ani mi nebrněly prsty.

Kolo se docela táhlo. I když to byla rovina, měl jsme toho po 94 km dost. Průměr jsem měl 34,5km/h. Každý jel za své. Dlouhé TT se jezdí bezhákově-takže časovka jednotlivců. Někteří tak byli i vybaveni. Kola v hodnotě nového auta nebyla vyjímkou.

Vabrouškův stroj. Na tomto se vyhrávají závody světového poháru. Ale musíte na to mít. Ne prachy, ale natrénováno.

Na běh jsem se těšil, ale byl to očistec, peklo nebo co chcete. Myslel jsem na jedinou věc. Dostat se k vodě. Polévání a pití na občerstvovačkách vydrželo jen pár desítek metrů. Všichni jsme si cpali mokré houbičky pod dresy, ale pomáhalo to jen chvilku. Ve druhém kole mě doběhnul Lumír, který měl na kole defekt. Vzhledem k tomu, jak jsem se já potácel a on běžel, musím opět konstatovat, že je to borec. Kde se to v něm bere? S Vildou jsme se na trati taky potkali, ale vy chvíli, kdy bojujete s puchýři, křečemi, dehydratací na nějaký pokec není nálada. Vedro bylo šílené, ale nějak jsem se do cíle dobelhal. Měl jsem štěstí na auto, co vozilo závodníky na štěrkovnu. Takže jsem se do chladivých vln ponořil rychle. Vodu jsem vstřebával snad všemi póry. Nohy jsem měl docela na houby, ale nálada se rychle lepšila a tak si člověk až s odstupem uvědomoval, že to je za mnou.

Tímto taky pozdravuji Daniela M., děkuji za jeho slova povzbuzení dlouhé měsíce před závodem a i na jeho slezlé nechty jsem si po závodě vzpomněl. Ale prý to doroste každému