Jak jsem proh(s)rál závod

Až do pátečního večera jsem se na "3 in 1" těšil.

Měl jsem za sebou první týden intenzivnějšího tréninku, po předchozím odpočinkovém. Snad mě měly varovat nízké tepy při úterních běžeckých úsecích a vyšší tepy po ránu. Ale cítil jsem se dobře. Vyvaroval jsem se oblíbených večerních jídel, po kterých mě druhý den dopoledne nadýmá. Dal jsem si broskvový kompot, měl by být hodně kalorický, ať mám v sobotu energii. Ráno jsem posnídal obvyklý rohlík s medem. To už jsem se tolik netěšil, nervozita vzrůstala. Doma jsem ještě vyprázdnil všechny tělesné dutiny a vyrazil autem pro kluky. Jel se mnou šerpa brácha Luboš a Marcel. Čertisko jel svým vozem. Nechtěl na mne čekat na kopci a odpoledne měl v plánu natočit na kole své kilečko. Ivo s námi taky nejel. Dopravil se po vlastní ose. V Ostravici jsme zajeli až k trafu, nad místem startu, kam jsme jenom seběhli.

Náš nový, obtěžkaný šerpa se zatím vydal na Plešatý. U kolejí jsme potkali známe i neznáméznámé. Rozběhnutí jsme byli, tak vzhůru na startovní glajzy.
Ze začátku jsem nikam nespěchal. Lepší je se v "klidu" rozběhnout. Na paty mi šlapal Lumír se zánovním skalpovacím nožem u pasu. Měl na zbytky mé kštice políčeno už dlouho. Po kilometru se mi začaly kroutit střeva, po dvou už jsem věděl, že to nerozchodím ba ani nerozběhám. Už jsem se díval, kde nechal tesař díru, kde bude v lese příhodné místo na položení kabelu. Se svým skalpem jsme se docela rychle loučil. Vlevo jsem uviděl širokou odbočku, vrhnul jsem se na ní a ani jsem neřešil přihlížející páreček postarších diváků. Pochopili o co mi jde a cudně se otočili. Já jsem na ně necudně vystrčil pozadí a začal hledat papírové kapesníky. Trochu jsem se orosil, protože v kapse nebyly, naštěstí jsem je hned nahmatal ve vestě. Utřel jsem čelo a zbytek. Natáhnul sportovní oděv na patřičné části těla a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství. Lehčí o broskvový kompot a skalp.

Nepočítal jsem ani náhodou, že  bych Lumíra seběhnul. Na chvostu startovního pole jsem potkal Viléma, kterého hodně překvapilo, odkud jsem se tam objevil. Prohodili jsme pár slov a já jsem trochu rychlejším tempem pokračoval dál. Byl jsem docela v klidu, zodpovědnost za umístění mě už netížila, liboval jsem si, že lépe rozvrhnu síly na druhý výběh na Lysou. Ó jak jsem se mýlil. Pod Lukšincem jsem seběhnul Iva a Ševčicu. Ještě jsem měl náladu na žertování. Na planinách mi už veselo nebylo. Moc to nešlo a v závěrečných serpentýnách jsem se dost trápil. Však to bylo u chaty vidět. Pozice kolem 70-80. místa mne sice netěšila, ale ještě horší bylo, že jsem měl dost a ještě mě začaly zase tlačit střeva. Nechal jsem se předběhnout Janou a zaburácel jsem. Však co, nad lysou hlavou i nad Lysou se stejně honily bouřkové mraky, tak se trocha hřmění ztratí.

Pookřál jsem, trochu se napil z vlastních zásob, slupnul jsem dvě tablety hroznového cukru a hurá dolů po severní sjezdovce. Moc jsem to nehnal, aby mi neodešly stehna. Ševčicu jsem měl opět za sebou, přede mne však prosvištěl Patrik Chýlek. Jinak jsem už při seběhu nepotkal nikoho. Hang jsem pro jistotu oběhnul a když jsem se pod něj dostal zpět, bylo slyšet ženský křik. Tak nevím co se tam dělo, ale prý se nikdo nepolámal. Z loňska jsem měl tu zkušenost, že jsem většinu dolekopcových rychlíků předběhnul ve stoupání. Touto taktikou jsem se řídil i teď. Na občerstvovačce jsem hltnul trochu čaje, lupnul jsem další cukr a traverzoval jsem ke Korýtku. Tam mne čekal radostný pohled, když jsem před sebou viděl Kristiána, Patrika a ještě jednoho borce, jak supí nahoru. Už jim to moc nešlo, protože u Veličky už byli za  mnou. Jenže po pár stovkách metrů došlo i na mne. Ještě jsem se snažil dostat co nejrychleji na cestu, ať se mnou ztratí oční kontakt Kristián, který se mne jal stíhat. Na rozcestník jsme už to skoro motal po čtyřech, k velké radosti mladých, alkoholem posilněných turistů, kteří se snažili uklouzaný krpál ještě více uklouzat na sáčcích a plastových lopatkách. No snad se rozběhnu nad rozcestníkem. Tak nějak to ještě šlo, pořád jsem si říkal ještě vydrž na obzor před sebou a pak ještě na jeden, ale na Lukšinec jsem už neběžel. Tam mne sice hnali vpřed fanoušci a přihlížející, ale šlo mi to, jak psovi pastva. Radost mi neudělal ani Blahut, když mi oznamoval, že za zatáčkou dva leží. Jo leželi, ale protože byli nametení. Vůbec se v tento, pro pravověrné lysacupisty slavnostní den, sešla na kopci hromada opilců. Než jsem oběhnul větší skupinku bujarých takyturistů, tak jsem ho skoro měl taky. Sice povzbuzovalo čím dal více lidí,  hlavně těch, co se po prvním seběhu odpočatí vracelí dolů, ale opravdu jsem jim už neměl co ukázat. Už jsem s bídou klopýtal. Sakra proč jsem do toho šel? Vždyť mi tepy během týdne ukazovaly, že to dneska nebude dobré. Co teď? Ještě pár kroků. Záminky k přestávce se mi hledaly čím dál tím lépe.

Na planinách mě doběhla Jana Ševčíková. Prohodili jsme pár slov a kupodivu se mi za ní podařilo rozběhnout!! Za mnou byli kluci dost daleko, takže rezerva byla. Kousnul jsem se a dral se nahoru. Ještě dvě zatáčky, ještě jedna zatáčka, ještě kolem plůtku. Už jsem ani nepředstíral, že jsem v pohodě. Nebyl jsem.

Nepřítomně jsem se domotal k rozcestníku a pokračoval do chaty. Hudy na mne pokřikoval, že už stačí, že nemám "běžet" dál. Byl jsem v cíli. Byl to vůbec Hudy? Nevím, šel jsem do kolen. Teda na kolena.

Sakra, ještě dolů k autu. Se z toho pos... Zůstat na zemi nebo jít do chaty? Rozhodně nepůjdu hned dolů, jak jsem ráno sliboval. Došel jsem do chaty, podařilo se mi podvlíknout suché triko a kecnul jsem na lavici. Luboš do mne lil čaj z termosky a já do sebe sypal cukr. Teď, až teď se mi začaly vybavovat pocity z loňského vloženého závodu. Už vím, že to ani tehdy nebylo jednoduché. Že jsem chrčel jak dobytek. Pozdě bycha honit. Ale co, už jsem nahoře, dolů se už nějak dokutálím.

Když mě viděl Boďas, tak byl rád, že do toho nešel. A tvrdil, že nepůjde ani příští rok. Posilněn jsem se vydal dolů. Šel jsem rychleji než Marcel s Lubošem, ale pomaleji než Martin, který vyrazil s námi.

Pod planinami mě chytla slabá křeč do lýtka. Trochu jsem to natáhnul a opatrněji pokračoval dolů. U Lukšince mě seklo pořádně. Svalil jsem se na zem, natahoval si nohu a svíjel se bolestí. Naštěstí přiběhli dva ochotní přihlížející a sami mi nohu natahovali, jak nejlépe dovedli. Křeč ne a ne povolit. Pořád se vracela. Nakonec to odeznělo, ale lýtko bolelo jako čert a bál jsem se postavit. To už došli i Luboš s Boďasem. Pomohli mi na lavici. Vypil jsem zbytek čaje, snědl všechen zbylý cukr a raději ještě chvilku odpočíval. To nebyl nedostatek soli, jak tvrdili příležitostní zdravotníci (kterým tímto děkuji), ale totální vyčerpání organismu. Po chvilce jsem se zmátořil natolik, že jsem mohl pokračovat dál. K autu jsem se nakonec dostal. Dokonce jsem z něj vystoupil i před domem, což je vždy po LC to nejhorší. No co dodat. Zmrtvil jsem se dokonale. Dobře mi tak. A co za rok? Rok je dlouhá doba a paměť naštěstí děravá. Takže zase za rok na 3 in 1.